Interupcia
Ponúkame Vám výňatok z jeho prednášky a potom celú prednášku.
4. V konstelaci je současně klient a jeho zástupce
V hellingerovských konstelacích je představa, že když chce klient vědomě změnu a něco v něm se proti ní brání, je třeba ho proti jeho strachu podpořit. Naproti tomu Soulwork si všiml, že když klient proti vůli svého podvědomí udělá změnu, kterou vědomě chce, velmi často za to musí zaplatit cenu, která se mu nelíbí.
Příklad z vlastní praxe: Muž, chtěl uzdravit svou nemoc. První otázka Soulworku je vždy: Jakou cenu za to zaplatíte vy nebo lidé kolem vás ? On se zeptal a dostal odpověď: Můj táta zemře. Když si toto uvědomil, řekl: „Za tuhle cenu to nechci“ Podotýkám, že to byla spíše obtěžující, než závažná nemoc. Proto říkám, že mým cílem není pomoci klientovi, aby udělal změnu, jakou chce, ale aby zjistil, JESTLI ji skutečně chce. Terapie je úspěšně dokončená, když klient změnu udělal nebo když si uvědomil, že cena, kterou by zaplatil, je příliš velká. Ve své praxi jsem měl ještě další podobný příklad, ale tam jsme hledali, až jsme našli řešení, díky kterému dotyčný blízký nemusel zemřít a přitom klient mohl uskutečnit svou změnu. Proto je tak důležité respektovat námitky a pracovat s nimi dále. Obvykle pak najdeme řešení, ze kterého mají prospěch všichni.
Do diagnostické fáze konstelace staví klient za sebe představitele, ale jakmile dojde k činění změn, chci, aby je dělal sám klient. Protože představitel je často ochoten udělat změny, na které ještě klient není připraven. Představitele i přesto v konstelaci ponechávám. Slouží mi jako indikátor. Když se klient snaží znásilnit sám sebe, představitel mi to signalizuje. Můžeme se na to také dívat jinak: Představitel je nevědomá část klienta a klient představuje svou vědomou část. Až když OBĚ tyto části tento proces dokončí, až tehdy je skutečně hotový.Celá prednáška:
3. mezinárodní konference systemických konstelací
konané 11. – 13. dubna 2008 v Praze
Pořadatel: Český institut systemických konstelací, o.p.s. ČISK (www. cisk. cz)
MUDr. Martin Daniel
Chci práci, co mě baví a bohatí
Konstelace dělám víc než 6 let. Pokouším se propojit to nejlepší z hellingerovských a Soulworkových konstelací, dalších metod a toho, co jsem sám objevil. Proto na začátek chci upozornit na odlišnosti vedení mých konstelací a též proč to tak dělám.
V poslední době jsem potkal větší množství lidí, kteří byli nespokojeni s (hellingerovskými) konstelacemi nebo kteří se jimi přímo cítili být poškozeni.
To může být způsobeno 3 příčinami: Konstelace často vedou lidé bez dostatečných zkušeností. (Řešením by byla např. certifikace, prodloužení výcviku apod.) Každý z nás může mít problém s určitým druhem klientů. (řešením je supervize) Při pohledu zvenku je však viditelné, že některé druhy problémů jsou způsobeny i limity samotných konstelací, přesněji řečeno toho, jak jsme se konstelace učili.
Bert Hellinger dal světu veliký přínos, který my všichni uznáváme a na který je třeba nezapomínat. Avšak na druhé straně u některých konstelatérů vidím až určité zbožštění Berta Hellingera. To pak ale vede k tomu, že nevnímáme, kde je náš přístup omezený a také pak nevidíme některé problémy, které sami konstelacemi působíme.
Odlišnosti vedení mých konstelací:
Respektování námitek.
Plné prožití každého kroku
Multikonstelace
V konstelaci je často klient i jeho zástupce současně
Důraz na to, jak to je a nikoliv jak by to mělo být
Otevření se všemu, co je, např. minulé životy jsou důležitou součástí konstelací
1. Respektování námitek.
Pokud např. klient nebo jeho zástupce nechce pronést určitou větu, necítí ji, nechce udělat určitý krok nebo se naopak chce vydat jiným směrem, je třeba ho respektovat. To se říká i v hellingerovských konstelacích, ale podezřele často se to nedělá. Z mého pohledu to není způsobeno nedostatečným vzděláním daného konstelatéra. I když říkáme, že konstelace jsou nedirektivní, že konstelaci následujeme a že je třeba udělat prostor, aby se zázrak mohl stát, přesto všichni napodobujeme naše učitele. A pokud prvním učitelem je Bert, pak o něm asi nikdy neřekneme, že je nedirektivní. Avšak co je povoleno mistrovi, v rukou učedníka může být smrtící. A já sám ze své osobní zkušenosti mohu říct, že jsem Bertovu konstelaci přežil, ale někdo jiný z mé tehdejší rodiny jen tak tak. Dnes jsem za to vděčný, ale zůstává ve mně veliký otazník.
Reakce z publika: Ale to není pravda, že Bert Hellinger nerespektuje námitky. On je někdy respektuje a někdy ne.
Odpověď: Jakmile jednou nerespektuju námitky, tak je nerespektuju. Respektovat námitky neznamená, že jakmile někdo něco vyjádří, já se tomu ihned a za každou cenu poddám nebo přizpůsobím. Já jsem sám za sebe a dělám své vlastní rozhodnutí, ale předtím hledám všechny názory. Vyslechnu i to, s čím nesouhlasím a zkusím se z toho poučit. A nakonec se rozhodnu sám za sebe. S použitím všeho, co jsem se dozvěděl. A při práci s druhým člověkem je důležité si uvědomit, že i námitka je součástí klienta. Když nerespektuju námitku, nerespektuju část klienta. (To platí dokonce i v případě, že ta námitka patří k tomu, co třeba převzal od svých rodičů. Ale převzal to on a on je má rád, takže když nerespektuju je, nerespektuju i jeho). Tím podporuji boj v klientovi, protože se přidávám na stranu jeho vědomí v boji proti jeho podvědomí. Naopak když respektuji námitky, respektuji všechny části klienta. A tím mu také pomáhám, aby se přijal takový jaký je. A aby se ze všech protichůdných částí stal jeden celek.
Pak byla delší debata o tom, jak to je, na což někteří lidé vyjádřili potřebu, abych odebral slovo diskutujícím a šel dále.
Odpověď: Toto je ukázkový příklad. Já samozřejmě mohu tyto námitky nechat bez odpovědí. Ale představte si, že my všichni v této místnosti dohromady jsme jedna osoba a každý z nás je jedna její část (podosobnost). Když nějakou část odmítneme, ona se bude cítit zneuznaná a začne nám dělat problémy. Je to stejné jako v rodinném systému, kde když odmítneme uznat existenci nějaké osoby, začne to celému systému dělat problémy. Když ji uznáme, stane se naším spojencem. Takže moc děkuji za to, že se chcete dozvědět víc a že přijímáte můj náhled na věc. Ale já chci dát prostor i těm, co se mnou nesouhlasí.
Poté, co jsem dal prostor pro námitky, byly poměrně rychle vyřešeny.
Respektování námitek znamená, že dávám prostor tomu, co chce klient vědomě i tomu, co chce jeho podvědomí. To se projevuje např. tím, že klient říká, že chce v konstelaci pokračovat, ale přitom nesouhlasně vrtí hlavou nebo zaujme obrannou pozici (překřížené ruce, nohy) nebo že se zasune v židli dozadu.
a. Když v takové situaci v konstelaci pokračujeme, respektujeme klientovo vědomé přání, ale současně ho vystavujeme velkému nebezpečí. (Je to jako bychom šli po cestě a najednou tam byl nápis „Minové pole“. A my si řekli: Já jsem chytřejší, já vím, jak to je a šli dál. A možná že se často ukáže, že to byl jen žertík nebo starý nápis. Ale když jen v 10% ten nápis byl pravdivý, 10% našich klientů je ve velikém nebezpečí.)
b. Když mu bez vysvětlení řekneme, že teď to nejde, bude se cítit odmítnut a nerespektován samotný klient.
c. To, co v takové situace dělám já, je že o tom mluvím a že se snažím uspokojit obě přání klienta současně. (Později byla demonstrace, která toto ukázala, takže více viz tam).
Respektování námitek také znamená, že dobrovolně ustupuji do pozadí. To neznamená, že přestanu konstelace vést. Ale spíše nabízím, než přikazuji. Spíše se ptám, než odpovídám.
Na jedné z minulých přednášek na konferenci se rozpoutala debata o nebezpečí retraumatizace. A co je třeba dělat, abychom se mu vyhnuli. Z mého pohledu toto nebezpečí hrozí jen a pouze tehdy, když nerespektujeme námitky. A protože se hellingerovské konstelace námitkami vůbec nezabývají a když ano, pak spíše, jak klientovi pomoci je překonat, proto zde nebezpečí retraumatizace existuje. A když se mu snažíme vyhnout, pomáháme lidem, aby nešli tak hluboce do svých pocitů. Ale tím se konstelace stávají mělčí. V Soulworku ani koncept retraumatizace neexistuje, protože celá metoda je založena na tak důkladném respektování námitek, že k této situaci nedochází. Jinými slovy podle mého názoru retraumatizace je způsobena tím, že konstelatér nerespektoval námitky a spustil proces, který neměl být vůbec v tomto čase spuštěn.
Z mého pohledu retraumatizace též znamená, že jsem chtěl klienta slovy Berta Hellingera zachránit. Protože kdybych zůstal „prázdný“, musel bych vnímat (ať už ze slov, z neverbální komunikace nebo intuicí), že tady cosi nehraje a že je zde jakýsi odpor proti otevření tohoto tématu. Nerespektováním námitek způsobíme retraumatizaci tam, kde k ní vůbec nemuselo dojít a pak paradoxně ze strachu z další retraumatizace nedovolíme jinému klientovi, pro kterého by to bylo bezpečné, aby se se svým traumatem potkal a jeho konstelaci vědomě oslabujeme a ještě to vydáváme za úspěch.
Koncept námitek je pro mě extrémně důležitý, protože respektování námitek na jednu stranu působí, že jsou konstelace bezpečné a na druhou stranu umožňuje, že jsou hlubší a účinnější. Udává se, že náš život řídíme vědomě asi z 5%, zbytek určuje naše podvědomí. Proto když konstelatér nebo jakýkoliv jiný terapeut se snaží klienta zachránit proti vůli jeho podvědomí, bojuje s obrovskou přesilou a podvědomé obranné mechanismy nepřipustí, aby jeho snaha měla dlouhodobý efekt.
Podle mého názoru je jediná léčivá síla. A tou je nastolení důvěry. Když jako terapeut respektováním námitek způsobím, že odmítaná nebo zraněná nebo agresivní část klienta začne klientovi důvěřovat, že ji nechce zničit, ale že chce to nejlepší pro ni i pro sebe, až pak se otvírá prostor pro změnu. Když naopak „způsobím“ změnu násilím, obranné mechanismy se jen posílí a příště třeba klienta na konstelaci „nepustí“.
Násilí v tomto smyslu může vypadat dokonce třeba i jen takhle: „Ale těm rodičům bys to měla dát, protože jim to patří“ (poté, co to odmítla udělat) nebo „Teď se lituješ“ s neverbálně vyjádřeným: „Neměla by ses litovat, měla by ses na to dívat“ nebo „Otevři oči“ v okamžiku je kdy klient přehlcen svými pocity a potřebuje být chvilku sám se sebou. Největší problém ale nastává tehdy, když klientovi děláme konstelaci, i když jeho nevědomí vysílá důrazné signály, že teď ne. Pak v lepší případě vzniká „hluchá“ konstelace, v horším případě se jakoby něco stane a v nejhorším případě protrhneme hráz a vyvalí se víc, než kolik klient v daném okamžiku unese (tomu říkáme retraumatizace).
2. Plné prožití každého kroku
Toto je opět založeno na vlastním prožitku. Často se mi v konstelaci stalo, že jsem v konstelaci něco cítil, cítil jsem, že potřebuji čas na plnou integraci tohoto pocitu nebo nové situace a konstelatér vnímal energii celé konstelace a snažil se mě urychlit. Krásný příklad je situace, kdy jste plní slz, zalykáte se a zavřete oči. V tom okamžiku se ozve konstelatér a řekne: Otevři oči. Neutíkej před tím. Má možná pravdu z hlediska celé konstelace. Ale z hlediska právě tohoto člověka se snaží přirozený proces urychlit. A tím ho zpomaluje. V takové situaci jsem poslechl konstelatéra (to se přece musí) a „dokončil“ konstelaci. Ale pak jsem přišel domů a to, co se přeskočilo, jsem musel dokončit doma. Jindy se mi stalo, že jsem tedy násilím otevřel oči a konstelace se dokončila, ale už „beze mě“. A nejhorší bylo, že se mi to někdy nepodařilo dokončit ani doma. Jako by se zavřely dveře.
Tohle nebylo pravdou vždy. Daleko častěji pokus o urychlení konstelace ji urychlil. Ale kdyby to bylo jen 10% situací, kdy se konstelace nejen zpomalila nebo zbrzdila, ale dokonce i zastavila nebo dokonce i vrátila před start, stojí to skutečně za to ? A protože neumím poznat, kdy moje snaha o urychlení proces urychlí, kdy ho zpomalí a kdy zastaví a hlavně proto, že důvěřuji samotnému procesu, přestal jsem proces urychlovat. A paradoxně účinek je silnější.
Mám na to přirovnání: Hellingerovské konstelace jsou to, že udělám 1. krok, pak 2., pak 3., pak 4. a dojdu až do cíle. Ale protože jsem si ty kroky plně neprožil, do cíle jsem se ve skutečnosti nedostal, proto „ vezmi si tenhle obrázek s sebou“. A také proto konstelace dobíhají až rok. A možná také proto není doporučováno stavět další konstelaci brzy po sobě. Přátelské konstelace (konstelace dle systému Sám sobě přítelem) jsou jiné: Udělám 1. krok a tam se zastavím. A plně ten krok prožiju. Pak udělám 2. krok a opět ho naplno prožiju. A tak dále. Může se stát, že nedojdu do cíle. Ale tam, kam klient došel, tam už je. (Zajímavá věc je, že „happy“ konstelace, kde se všichni objímají a vše je na správném místě, jsou často bez efektu. Naopak „unhappy“ konstelace, kde klientovi říkám: „Tak to je. Nic s tím teď nemůžeme udělat“, prakticky bez výjimky mají za následek velké pozitivní změny. Jako bych tím dal klientovi na vědomí: Teď je to už jen a jen na Tobě. Zatímco „happy“ konstelací jako bych mu říkal: Ono se to stane a Ty pro to nic nemusíš dělat.)
Proto v Přátelských konstelacích málokdy říkám „Vezmi si tenhle obrázek s sebou.“ Spíš říkám „Tohle si užij“. Protože to, kam přátelská konstelace došla, není budoucnost (kterou je třeba si připomínat, aby se zhmotnila), ale přítomnost, která už začíná být a tím, že si ji užívám se zpřítomňuje ještě víc.
3. Multikonstelace
Samozřejmě plné prožití má jednu obrovskou nevýhodu. Co když u té mámy potřebuju zůstat několik hodin, abych nasytil to, co jsem nikdy nedostal ? Co bude dělat zbytek kurzu ? Budeme se celé hodiny dívat, jak se dítě tulí k mámě, dívat se přitom na hodinky a počítat, jak jsme vyhodili peníze ? Ne. V situaci, kdy je konstelace „hotová“ a zbývá už jen si to prožít nebo v situaci, kdy se konstelace zasekla, protože klient nebo jeho představitel odmítají uznat realitu, jim nabídnu, aby zůstali v konstelaci a nenechali se rušit tím, co bude kolem. Pokud s tím souhlasí, začnu stavět další konstelaci. Zpočátku jsem nevěděl, zda to ode mě není nezodpovědné. Ale hned při prvním postavení multikonstelace se stala podivná věc. První konstelace se ne a ne pohnout. Nezdálo se, že tam něco chybí, ale neměla dynamiku. Postavil jsem druhou konstelaci (o úplně jiném tématu) a mimo jiné tam byla postavena osoba, ke které i účastníci první konstelace cítili vztah a obě konstelace, aniž by se promíchali, mohly být úspěšně dokončeny. Nyní multikonstelace dělám již nejméně 2 roky a v nejhorším případě z toho není žádný dodatečný prospěch. Obvykle je z toho malá nebo velká výhoda. Jedinou nevýhodou multikonstelací je, že ta první konstelace už nemá tu 100% pozornost. Ale to se ukazuje jako výhoda zejména u lidí, kterým problémy slouží k získání pozornosti. (Velmi záhy zjistíme skutečné téma daného člověka). Multikonstelace mi umožňují plně respektovat námitky, netlačit, nikoho k ničemu nenutit a místo toho jen dát čas. A také každý může tu svou konstelaci plně dokončit a zaintegrovat
4. V konstelaci je současně klient a jeho zástupce
V hellingerovských konstelacích je představa, že když chce klient vědomě změnu a něco v něm se proti ní brání, je třeba ho proti jeho strachu podpořit. Naproti tomu Soulwork si všiml, že když klient proti vůli svého podvědomí udělá změnu, kterou vědomě chce, velmi často za to musí zaplatit cenu, která se mu nelíbí.
Příklad z vlastní praxe: Muž, chtěl uzdravit svou nemoc. První otázka Soulworku je vždy: Jakou cenu za to zaplatíte vy nebo lidé kolem vás ? On se zeptal a dostal odpověď: Můj táta zemře. Když si toto uvědomil, řekl: „Za tuhle cenu to nechci“ Podotýkám, že to byla spíše obtěžující, než závažná nemoc. Proto říkám, že mým cílem není pomoci klientovi, aby udělal změnu, jakou chce, ale aby zjistil, JESTLI ji skutečně chce. Terapie je úspěšně dokončená, když klient změnu udělal nebo když si uvědomil, že cena, kterou by zaplatil, je příliš velká. Ve své praxi jsem měl ještě další podobný příklad, ale tam jsme hledali, až jsme našli řešení, díky kterému dotyčný blízký nemusel zemřít a přitom klient mohl uskutečnit svou změnu. Proto je tak důležité respektovat námitky a pracovat s nimi dále. Obvykle pak najdeme řešení, ze kterého mají prospěch všichni.
Do diagnostické fáze konstelace staví klient za sebe představitele, ale jakmile dojde k činění změn, chci, aby je dělal sám klient. Protože představitel je často ochoten udělat změny, na které ještě klient není připraven. Představitele i přesto v konstelaci ponechávám. Slouží mi jako indikátor. Když se klient snaží znásilnit sám sebe, představitel mi to signalizuje. Můžeme se na to také dívat jinak: Představitel je nevědomá část klienta a klient představuje svou vědomou část. Až když OBĚ tyto části tento proces dokončí, až tehdy je skutečně hotový.
5. Důraz na to, jak to je a nikoliv jak by to mělo být
Mnozí konstelatéři zakazují, aby živí odcházeli za hranice kruhu. Nebo aby si živí lehali na zem. Jako kdyby právě tohle bylo to, co je nebezpečné. Naučil jsem se, že konstelace může skutečně fungovat jen tehdy, když dovolím, aby byla taková, jaká je a nikoliv jaká má být. Když představitel odmítá říct léčivou větu, pravdu má představitel, nikoliv teorie. Byl jsem na přednášce u jednoho kolegy a on tam omylem dovolil, aby představitel řekl opačnou větu, než jakou měl říct dle Berta Hellingera. A celá konstelace si oddychla. On se mě pak zeptal, jaké na to mám vysvětlení. Vždyť přece tahle opačná věta měla tu konstelaci zamotat. A já jsem mu řekl: Vítej do skutečných konstelací. Protože konstelaci léčí ty pravé věty, ale ještě víc přijetí reality takové, jaká je. Jiná moje zkušenost: Byl jsem na konstelacích u svého učitele, kterého si vážím. Požádal mne, abych si vybral představitele pro svého tátu. Ale já měl pocit, že je na dvou místech současně. To však vybočovalo z hranic, které měl a konstelaci ukončil.
Čím více mám představ, jak mají nebo mohou konstelace vypadat, tím okleštěnější konstelace dělám. Proto je tak důležité dovolit, aby se v konstelaci stalo cokoliv (samozřejmě kromě toho, co by kohokoliv jakkoliv ohrozilo ).
6. Otevření se všemu, co je, např. minulé životy jsou důležitou součástí konstelací
Zjistil jsem, že některé problémy jsou řešitelné jen skrze minulé životy. Já sám dělám regrese velmi nerad, protože je to zdlouhavý proces. Pro klienta je to ono, ale zbytek kurzu sedí a dívá se a časem se nudí. Proto regrese dělám, jen když nevidím jinou cestu. Ale občas je minulý život z konstelace přímo cítit a pak ho mohu vyřešit skrze konstelaci, což je proces podstatně prožitkovější a hlavně rychlejší. Z mých zkušeností asi 10% konstelací ukazuje na minulý život a když minulé životy odmítáme konstelovat, řešení nedává smysl nebo neexistuje. Důležité je, že minulé životy nejsou žádným dogmatem, je to jen něco, co dovoluji, aby se projevilo, když se to ukáže. A také je důležité, že s minulými životy můžeme pracovat, i když na ně nevěříme. To je to, co říká pan doktor Zika: Já na minulé životy nevěřím. Ale kdykoliv se tam klient vrátí a vyřeší si to tam, jeho stav se zlepší.
Ukázka č. 1:
(Poznámka: Protože příspěvek do sborníku sepisuji delší dobu po konání konference, nepamatuji si přesné otázky a odpovědi. Smysl celé ukázky je ale zachován.)
Klient: Žena. (dále jen K)
Konstelatér (dále jen MD): Co chcete ?
K: Chtěla bych, abych měla práci, co mě baví a bohatí.
MD: Důležitou součástí toho, co učím na kurzech, je i schopnost slyšet. Co nám právě paní řekla ? ….Použila podmiňovací způsob. Takže nám řekla, že to chce, ale že se nejdřív něco musí stát.
MD: Co je potřeba, aby se to „chtěla bych“ změnilo na „chci“ ?
K: No tak já chci.
MD: Ano, teď jste se právě pokusila tu námitku odsunout. Ale tím se nevyřešila. Zkuste si zavřít oči: A zeptejte se: Co je potřeba, aby se to „chtěla bych“ změnilo na „chci“ ?
K: Já nevím.
MD: Ale víte. Přesněji řečeno něco ve vás ví.
K stále nedostává odpověď.
MD: Vaše podvědomí tohle ví. Ale pokud by vám odpověď způsobila jakoukoliv škodu, nedozvíte se ji. Protože v mém přístupu není důležité se dozvědět, jak to je, ale bezpečí. Proto jestli pro Vás ještě není bezpečné tu odpověď znát, nedozvíte se ji.
Možná že ještě není správný čas na to to řešit.
K na poslední větu nevědomky přikyvuje souhlasně hlavou.
MD: Víte, co jste právě udělala ?
K otevře oči: Co ?
MD ukáže jak kývala hlavou.
K: No asi to tak je.
K se zvedá ze židle.
MD: Ale já jsem neřekl, že už nic nebudeme dělat.
K: Mě to takhle stačí.
K se zdá být v pohodě, nevyjadřuje žádnou známku nesouhlasu verbálně ani neverbálně.
MD: Je to pro vás takhle v pořádku ? Můžeme jít ještě kousek dál.
K se vrací na své místo, zbytek přednášky pak soustředěně naslouchá.
Toto je krásná ukázka mé ne-práce. Mohli bychom říct, že se nic nestalo. Ale klientka je rozzářenější, spokojenější. I když se nestalo to, co si myslela, že chce. Protože byly respektovány její nevědomé námitky. A není to tak, že jsem dal přednost nevědomým námitkám před tím, co ona chce. Proto jsem jí řekl, že můžeme jít dál. Takže jsem respektoval její vědomé i nevědomé přání. Ale ona svýma nohama jasně ukázala, že ještě není správný čas. A proto teď vypadá líp, i když se jakoby nic nestalo.
K přikyvuje.
Pan Robert Kiyosaki nám ukázal, že jsou 4 způsoby, jak vydělávat peníze. Těmto způsobům říká, že žijeme v různých kvadrantech života.
- zaměstnanecký poměr.
- podnikatel, který dělá sám na sebe.
- majitel firmy.
- investor.
Každý z nás může být současně i ve více než jednom kvadrantu. Např. mohu být zaměstnancem a současně vydělané peníze investovat. Největší svoboda je samozřejmě ve 3. a 4. způsobu, jsou to také jediné kvadranty, kde mohu podnik nebo investici rozjet a další peníze k nám přicházejí „bez práce“. Zjistil jsem, že podle způsobu, jakým si (ne)vydělávám peníze, se dá poměrně snadno určit druh strachu,který zásadně ovlivňuje můj život. A když tento strach uzdravím, mohu se nejen přesunout z jednoho kvadrantu do jiného, mohu nejen najít práci, která mě baví a současně bohatí, ale mohu též zlepšit svůj partnerský život, zdraví a spokojenost. Když jsem tento kurz poprvé zveřejnil, v tiskárně změnili „bohatí“ na „obohatí“. Všimněte si, že máme slovo na to, co nás (občas, trochu) obohatí, ale neznáme slovo (a ani si to neuvědomujeme) na to, že by nás práce mohla (trvale, hodně, pravidelně) bohatit, ne jen obohacovat. A protože slova nás ovlivňují a také ukazují náš život, tak když pro něco nemáme slovo a ani si to neuvědomujeme, můžeme to těžko změnit.
Ukázka č. 2: Žena.
K: Mám práci, mám dluhy, chtěla bych dělat něco jiného, ale nemůžu si ani odpočinout, protože bych to všechno nesplatila.
MD: Takže si nemůžete ani odpočinout.
K: No. A už jsem z toho úplně vyřízená, ale kdybych si odpočinula, tak se na mě ty všechny dluhy sesypou.
MD: To je těžká situace. Jak dlouho to vydržíte ?
K: To já nevím. To mi říkají všichni, ale já si nemůžu odpočinout. Musím pracovat.
MD: Dobře. Tak postavte sebe, „Musím pracovat“ a Odpočinek.
V průběhu stavění konstelace K postavila nejdřív „Musím pracovat“, pak Odpočinek a až nakonec sebe.
MD: Teď se stalo něco velmi důležitého. Víte, co to je ?
K vůbec netuší.
MD: Zadání bylo postavit sebe, pak „Musím pracovat“ a pak Odpočinek. A Vy jste na sebe pozapomněla.
K: No to já dělám.
MD: Tak si to jen uvědomte. Teď na chvilku přerušte stavění konstelace a buďte chvilku jen s tím, že na sebe zapomínáte. Neposuzujte to, neříkejte, jestli je to špatně nebo dobře, jen buďte s tím, že to tak zatím je.
Po asi 30 vteřinách dostala K pokyn stavění konstelace dokončit.
Při stavění sebe do své představitelky nešetrně drcla.
MD: Všimla jste si, co jste teď udělala ?
Klientka si není vědoma.
MD jí to ukázal: Možná se takhle chováte k sobě běžně ?
K: To asi ano.
Po postavení konstelace se K posadila. Najednou bylo zřetelné, že „Musím pracovat“ (dále jen MP) je současně i někdo jiný, než jen „Musím pracovat“.
MD na skutečnou K: Podívejte se MP do očí. Koho tam vidíte ?
K: Tátu.
MD: Ano.
MD: A koho vidíte, když se podíváte do očí Odpočinku ?
K: Mámu.
MD: Ano.
Dále to již byla klasická rodinná konstelace. Poté, co táta řekl mámě, co po ní chtěl, konstelaci se ulevilo.
Výsledkem bylo, že K sama řekla, že je asi čas si odpočinout, že tohle tempo by ji zabilo. Zdálo se též, že svou situaci již snadněji zvládne, nebo to tak alespoň prociťuje.
Dotaz: Zdá se mi, že příliš zevšeobecňujete. Vy něco uvidíte a hned říkáte, že to tak je. A co když se pletete ?
Odpověď: Já neříkám, jak to je. Já toho člověka upozorňuji na to, co jsem viděl. Já neříkám: Vy jste takový. Třeba tady v tom případě jsem komentoval, že jsem viděl, že sebe postavila až na konec. Ale neřekl jsem, že to dělá vždycky nebo často nebo že taková je. Zeptal jsem se jí, jestli to viděla taky. To, co učím na kurzech, je vidět a slyšet. Ono je moc krásné mít intuici a vidět energie. Ale to mnoha z nás není dáno nebo se to prostě musíme naučit nebo přesněji řečeno musíme pročistit sami sebe, abychom mohli vnímat ty jemné signály. Ale v životě kolem nás je i mnoho daleko hrubších signálů, které můžeme začít vidět ihned. Stačí se jen na to naučit zaměřit pozornost. A výhoda je, že se tím současně otvíráme i těm jemnějším „vzkazům“. Každou větou na sebe mnohé říkáme. Ne jen tónem hlasu, ne jen tím, co je za tím, ale přímo i těmi slovy. A když se to naučíme slyšet a vidět, náš život se hodně zjednoduší.
Dotaz: Ale nemůže tím být ten člověk ovlivněn, když ho takhle rychle zaškatulkujete ?
Odpověď: Já jsem ho nezaškatulkoval. Já jsem neřekl: Vy jste takový. Já jsem řekl: Neděláte náhodou tohle ? Já jsem mu nedal odpověď, já se ho zeptal. Ta otázka je důležitá, protože otvírá prostor, aby se ten daný člověk začal dívat. Odpověď by mu naopak ten prostor brala.
Když jsem se kdysi učil jinou metodu, kde vyšetření trvá několik hodin, jeden z učitelů nám říkal: Vše podstatné, co máte vidět, je k dispozici během první minuty. Tehdy jsem tomu nevěřil. Teď už se mi to někdy i podaří.
Přístup, který používám na kurzech „Chci práci, co mě baví a bohatí“ spočívám v tom, že se daného člověka ptám, jakým způsobem si (ne)vydělává peníze a na základě toho určím strach, který si postaví do konstelace. Jsou 4 způsoby, jak si vydělávat peníze a 1 způsob, jak ne. Každému z těchto 5 způsobů náleží 1-3 strachy, které způsobují, že se bojím si vydělávat peníze (odlišným způsobem), že se bojím být bohatý a zabezpečený, že si nedovedu představit, že bych zrovna já mohl mít práci, co mě baví a bohatí a že by dokonce tato práce mohla bohatit i mé zákazníky a další lidi kolem mě. Ten stejný strach také způsobuje, že se bojím riskovat a jít za svým srdcem a místo toho zůstávám v polovztahu. Nebo jsem ve vztahu, ale dá to práci. Nebo své vztahy vzdávám dřív, než mají šanci. Místo toho, abych svůj vztah vybudoval na pevných základech, investoval do něj a nechali se jím oba (později všichni) živit. Ten stejný strach úplně stejným způsobem ovlivňuje i mé zdraví a všechny ostatní aspekty mého života.
Záměrně jsem Vám nedal teorii, viděli jste jednu praktickou ukázku, jak takový strach může vypadat. (Ukázka 3 není součástí sborníku, a to zejména proto, že si již nepamatuji podrobnosti. Avšak klienta jsem 2. den potkal a byl i nadále spokojený). Tuto přednášku vemte prosím jako ochutnávku. Pokud chcete svůj strach uzdravit, přijďte na kurz „Chci práci, co mě baví a bohatí“. Pokud se chcete dozvědět, jak zjistit, jaký strach náleží jakému způsobu (ne)vydělávání peněz, ani tam Vám nedám obecné pravidlo. Berte to prosím jako můj copyright. Avšak z většího množství konstelací si již budete moci odvodit pravidla, jak daný základní strach odhalit.
MUDr. Martin Daniel
soulwork.net
soulwork.sk